Jestliže je sport pro řadu lidí potřebou i seberealizací, pak pro jakkoliv hendikepované (tělesně, zrakově atd.) je v podstatě nutností. Ať se již jedná o vrozenou vadu nebo druhotně získané postižení následkem nemoci nebo zranění, je právě sport nejlepším rehabilitačním prostředkem fyzickým i duševním.
Již za 2. světové války, kdy byli v britském Stoke Mandeville léčeni sestřelení letci, ze kterých se ze dne na den po ztrátě zraku nebo končetin stali invalidé, zavedl polský lékař a emigrant Dr. Ludwig Guttmann rehabilitaci pomocí sportu. Časem se Stoke-Mandevillské hry staly pravidelnou soutěží, Dr. Guttmann byl za své zásluhy v této oblasti povýšen do šlechtického stavu a v r. 1960 byla realizována myšlenka paralelních Olympijských her pro postižené. Tak se totiž nejprve tyto hry nazývaly a v jejich počátcích a sice se většinou odehrávaly ve stejné zemi jako hry olympijské, ale teprve od r. 1992 jsou ve stejném místě, na stejných sportovištích a nazývají se Paralympijskými hrami.
Mnichov 1972 je spíše připomínán nejen jako velkolepý úspěch plavce Marka Spitze, který tam vybojoval 7 zlatých medailí (až v r. 2008 jej překonal M. Phelps), ale jako zlomový svou tragičností, kdy tyto hry poznamenal krvavý čin palestinského komanda, které ukončilo lehkost sportovního bytí. Paralelní Olympijské hry postižených v Heidelbergu 1972 konečně zaznamenaly československou účast (14 mužů a 5 žen), která je již zaváta zapomněním. Tehdy se do Heidelbergu sjelo 379 sportovců ze 42 zemí, ale v duchu tradice Stoke-Mandevillských her výhradně vozíčkářů a tak jen někteří pamětníci vzpomínají na jedinou bronzovou medaili vozíčkářky Chmelové a 4. místo D. Lučanové v kouli a řadu dalších pěkných umístění v první desítce.
V r. 1976 byly LOH v kanadském Montrealu a následně se handicapovaní sportovci sešli v Torontu – poprvé v historii ale již ve všech kategoriích, tj. nevidomí, amputovaní, spastici a vozíčkáři – tenkrát ještě bez československé účasti.
V té době lámal v tehdejším Československu mladý inženýr Roman Gronský (nar. 1950) z Olomouce československé rekordy v řadě plaveckých disciplin, který rok po promoci na VUT Brno v září r. 1975 přišel po autohavárii o dolní končetinu nad kolenem. Ve srovnání s ostatními tělesně postiženými plavci měl ale jednu velkou výhodu, protože jako středoškolák a následně ještě na počátku vysokoškolských studií závodně plaval a měl tak zažité veškeré styly a kotoulové obrátky. Znovu začal s plaváním při rehabilitaci po amputaci a rekonvalescenci (měl kromě amputace PHK již zhojený pneumotorax a také levou nohu sešroubovánu a zlomená pravá lopatka se zhojila). To bylo v RÚ Kladruby v krátkém bazénu, kde jej rehabilitační sestra H. Marčíková upozornila na možnost soutěžit v kategorii postižených. Vzhledem ke svým jazykovým znalostem si koncem r. 1976 vykorespondoval kompletní výsledky plaveckých disciplin (internet apod. tehdy samozřejmě neexistoval) a zjistil, že by měl nejméně ve třech disciplinách se svými domácími výsledky medaili!
Nicméně nastoupil do zaměstnání a postupně zvyšoval tréninkové úsilí až v r. 1980 byl samozřejmostí dvoufázový trénink společně s nepostiženými olomouckými juniorskými plavci 5 dní v týdnu při řádném zaměstnání bez jakýchkoli úlev. Jeho tehdejší program byl následující: budíček v 5h, lehká snídaně 5,30 – 7,30h ranní trénink, 8 – 16,30 práce a následně od 17 -19h druhý trénink – v lednu až červnu před Arnhemem naplaval 567 km, na závody po republice nebo do NDR a Maďarska se jezdilo o víkendu, příp. o dovolené nebo v rámci pravidelné rehabilitace. O účasti na mezinárodních závodech na „Západě“ se tehdy nikomu ani nesnilo.
Teprve začátkem r. 1980 byla potvrzena nominace na Olympiádu postižených 1980, která se měla konat koncem června v holandském Arnhemu (LOH byly v Moskvě). Ve dnech 21.6. – 5.7.1980 se do Arnhemu sjelo téměř 2000 sportovců ze 46 zemí všech 4 postižení (1100 vozíčkářů, přes 400 amputářů, 300 nevidomých a přes 100 spastiků) – historicky poprvé za účasti československých reprezentantů, kdy v autobuse z Prahy odjelo 7 sportovců (5 tělesně a 2 zrakově postižení) a 5 funkcionářů tehdejšího Svazu invalidních sportovců. Do soutěží nakonec zasáhli jen tělesně postižení a 1 nevidomý, protože druhý nevidomý sportovec neprošel vstupní zdravotní prohlídkou.
Roman Gronský soutěžil tehdy v pěti maximálně povolených individuelních plaveckých disciplinách ve Veenendaalu ve skupině D – kategorii nadkolení amputace, která byla ale oproti Torontu 1976 sloučena se skupinou C – podkolenní amp. ve volném způsobu a znaku. To se projevilo hned v první disciplině na 100 volný způsob, kde se do 8mi členného finále probojovalo 7 podkolenních a pouhý jeden nadkolení amputář – domácí Holanďan, Gronský jen 9. Ze sítě rozplaveb postoupil ale pak do 3 finálových závodů a vytvořil 4 nové československé rekordy.
3. července večer shodou okolností musel startovat během jedné hodiny ve dvou náročných finálových disciplinách. Nejprve na 200m os. polohový závod po úvodním motýlku vedl, po znakařské padesátce klesl na 6. místo, na 50m prsa se dotahoval na 5. místo, aby po závěrečných 50m vol. způsobem dohmátl na bronz pár desetin za stříbrem! Po vyplavání ve vedlejším krátkém bazénku, krátkém odpočinku a po radách Dr. Vl. Kříže (RÚ Kladruby) a trenéra J. Šimůnka (JÚ Liberec) přišel start na 100m motýlek. Prvních padesát metrů to šlo výborně, ale po obrátce to šlo hůře a z kýžené zlaté to bylo „jen“ stříbro. Nicméně to byly tenkrát jediné medaile pro naši republiku, když R. Gronský ještě další den zaplaval 5. místo ve finále na 400m volný způsob v neoficielním světovém rekordu nadkoleních amputářů.
Atletka Němčoková vybojovala dvě 4. místa (koule, disk) a jedno 5. místo v oštěpu, J. Pinkava byl 4. v oštěpu a 6. v kouli, další pátá místa vybojovali M.Lysá 3×50 os. polohovka, Gruss v oštěpu a disku a další 6. místa opět Lysá na 100 m znak a Gruss v kouli. J. Stiborský ve skupině nevidomých měl nejlepší výsledek ve skoku dalekém, kde byl 14. Československo tak díky dvěma medailím obsadilo 37. místo ze 40 států, které nějakou medaili vybojovali, ale mělo třetí nejmenší výpravu, kdy Etiopie měla 1 a Zimbabwe 5 sportovců… Tehdy nejvíce medailí vybojovali USA (198) 76-67-55 před Polskem 178 (76-50-52) a Německem 159 (68-47-44). Německo tehdy reprezentovali jen handicapovaní sportovci ze Spolkové republiky Německo, NDR se neúčastnila.
Celá tehdejší československá výprava se setkala osobně nejen s patronkou her princeznou Margaretou, ale i s královnou matkou Julianou a byla přijata na čs. ambasádě v Haagu. Úspěch Romana Gronského překonal až na LPH v Aténách M. Kovář ziskem tří zlatých medailí v plaveckých disciplinách, ale prvenství zisku medailí na historicky první paralympiádě pro všechny kategorie postižení mu již nikdo nevezme. Je také jedním z mála TP sportovců, jehož filmové záběry z motýlku použila holandská televize pro každodenní úvodní znělku reportáží z Her 1980 a také tím, že sedm let po těchto hrách obdržel titul mistra sportu. Finanční ocenění se tehdy nenosilo a tak do dneška chová jako cennou relikvii (kromě medailí a alba svých fotografií z Arnhemu 1980) plavky Speedo, které mu daroval australský soupeř…
